Líbání, líbati

Líbání, líbati. Polibek měl ve starověku hlubší význam než dnes. Byl stejně jako podání ruky především potvrzením smlouvy a výrazem, pokojného smýšlení a vzájemného žehnání. Rodiče líbali *děti [Gn 31,28.55; 48,10; 2 S- 14,33] a děti rodiče [Gn 27,26n; 50,1; 1Kr 19,20] při setkání i loučení, příbuzní se líbali navzájem [Gn. 29,11; 33,4; Ex 4,27; 18,7; 2S 19,40; Rt 1,9.14], stejně přátelé [1S 20,41]. Prorok líbá krále, kterého pomazal na království [1S 10,1], Absolon líbá lid, aby získal jeho přízeň [2S 15,5], L. je také výrazem poddanství [Ž 2,12] a náboženského uctívání [1Kr 19,18; Oz 13,2]. Podle Jb 31,27 se zdá, že bylo zvykem líbati vlastní ruku a tento polibek poslati slunci nebo měsíci, jako by byly božstvy. Job podezření z tohoto modlářství odmítá. Polibek se mohl snadno stát i přetvářkou [2S 20,9; Př 27,6].

V době NZ se vyžadovalo, aby hostitel políbil svého hosta [L 7,45], a křesťané jsou vyzýváni, aby se pozdravovali vzájemně „v políbení svatém“ [Ř 16,16; 1K 16,20; 2K 13,12; 1Te 5,26] nebo laskavém [1Pt 5,14]. Byl tedy polibek znamením křesťanského bratrství a výrazem lásky. Když ženy líbaly nohy Ježíšovy, dávaly tak najevo svou naprostou úctu a oddanost [L 7,38.45]. Na druhé straně Jidášův zrádný polibek byl výrazem neobyčejné mravní nízkosti [Mt 26,48n; L 22,47n].