Heslo
Hůl, hůlka
Hůl, hůlka byly vedle prstenu znakem důstojnosti nebo úřadu muže [Gn 38,18.25]; není divu, že bývaly bohatě vyřezávány. Východní pastýř míval dvě hole: jednu slabší, kterou se opíral a sháněl ovce, po případě jí vytahoval ovci, zapadlou do rokle [berla Lv 27,32; Ž 23,4; Ez 20,37]; druhou v podobě kyje, kterým bránil ovce proti šelmám. Zdá se, že Mk 6,8 myslí na první, kdežto Mt 10,10 na druhý druh h. Bojovníci bývali ozbrojeni holemi [1S 14,27.43] právě tak jako dozorci nad otroky [Kral. „násilník“ Iz 9,4] a vládci [Jr 48,17]. I kouzelníci nosili hůlky [Ex 7,9.12] a užívali jich k věštění [Oz 4,12]. SZ mluví o holi Boží [Ex 4,20; 17,9; sr. 2Kr 4,31]. Žd 11,21 [sr. Gn 47,31] se mluví o tom, že se umírající Jakob „poklonil na vrch své hůlky“. Někteří badatelé se domnívají, že tu jde o špatné čtení hebr. textu [sr. 1Kr 1,47]. Jiní mají za to, že jde o terafim [posvátný obraz], umístěný na vrcholku hole. Jiní překládají: „poklonil se, opřev se o vrcholek hole“. H. Aronova [Žd 9,4] = prut Aronův [Nu 17,8]. Výraz „pod hůl pastýře“ [Lv 27,32] je vzat ze zvyku počítat holí ovce, vypouštěné z chléva na pastvu, a oddělovat každou desátou Bohu [sr. Ez 20,37].
Tresty ranami h. byly i v Izraeli obvyklé; počet ran však nesměl přesahovat 40 [Dt 25,3; 2K 11,24].