Elam

Elam [= země náhorní nebo země stoupajícího slunce, tedy: země východní], jméno zakladatele předsumérských praobyvatelů údolí Tigridu a Eufratu, kteří byli ku podivu pojati do seznamu synů Semových, sotva jen proto, že často trpěli jako Semité útlakem Assyřanů [Gn 10,22; 1Pa 1,17], ač podle moderního bádání byli naprosto odlišní od sousedních Sumerů [Šumerů], Semitů i Indoevropanů.

1. Krajina [Gn 14,1; Iz 11,11; 21,2; Jr 25,25; 49,34-39; Ez 32,24; Dn 8,2], obydlená Elamskými s hlavním městem Šúšán [Šusy]. Na západě hraničila s Assyrií, na východě s Persií. Podle Gn 14,1-11 bydlel v této krajině za Abrahama mocný národ, který ovládal i Babylonii a celou krajinu na západ až do Palestiny. Bylo to v době rozmachu elamské říše kolem r. 2000. Teprve Hammurabi svrhl jho elamské. Ale docházelo k častým válkám mezi oběma říšemi a Elamští často vítězili nad Babyloňany, což vysvětluje i to, že pověstný zákoník Hammurabův byl nalezen ve zříceninách města Sus [v letech 1901-1902]. Teprve Assyřané učinili konec této mocné říši, když Assurbanipal r. 645 př. Kr. dobyl Sus a mnohé z jejich obyvatel poslal do vyhnanství [někteří se tak dostali až do Palestiny; sr. Ezd 4,9, kde Elamští (Kral. „Elmaiští“), usazení v Samaří, usilují ve spojení s jinými zabrániti obnově Jerusalema]. Jiní vstoupili jako žoldnéři do služeb assyrských a zúčastnili se nájezdu na Judstvo [Iz 22,6]. Po pádu říše Assyrské byla země Elám obsazena arijskými národy, a to Médy na severu a Peršany na jihu. Elám se stalo provincií a Šúšán hlavním městem Perské říše [Dn 8,2].

E. hrál i důležitou úlohu v prorocké literatuře SZ, v níž Médská říše + Elám značí říši Perskou [Iz 21,2n; Jr 49,34; sr. Iz 22,6; Jr 25,25; Ez 32,24]. Izraelci čekali, že Elamští zničí říši Babylonskou [Iz 21,2.9]. Je zajímavé, že po návratu ze zajetí babylonského dávali Izraelci svým synům dosti často jméno Elam [Ezd 2,7.31; Neh 7,12; 1Pa 8,24 aj.], což ovšem nijak nemusí býti ve vztahu k Elamu! V NZ se setkáváme s Elamskými v Jerusalemě v den vylití Ducha svatého na apoštoly [Sk 2,9].

2. Chorejský levita, pátý syn Meselemiášův, vrátný chrámu v době Davidově [1Pa 26,3].

3. Kníže z pokolení Benjaminova, syn Sasákův [1Pa 8,24n].

4. Kníže ze synů Elamových, jenž se navrátil v čele 1254 Elamců se Zorobábelem z Babylona [Ezd 2,7; Neh 7,12]; s Ezdrášem přibylo dalších 71 Elamců [Ezd 8,7]. Jejich zástupci podepsali smlouvu s Hospodinem [Neh 10,1. 14]. Byli také mezi prvními, kteří ponoukali Ezdráše proti smíšeným sňatkům [Ezd 10,2].

5. V témž seznamu, uvedeném pod č. 4, je ještě druhý Elám [Ezd 2,31], jehož synové v témž počtu jako první oddíl se navrátili z Babylona se Zorobábelem [Neh 7,34].

6. Jeden z kněží, kteří doprovázeli Nehemiáše při posvěcení nových zdí jerusalemských [Neh 12,42].