Cíl

Cíl, stč. z něm. = ustanovený konec prostoru, hranice prostorová i časová [1S 6,9; Sk 17,26 a j.], konec, konečný bod; terč, místo dostřelu [1S 20,20.37 a j.], c. útoku [Jb 7,20], určený čas [Jb 14,13], místo [Jb 18,21, viz Karafiátův překlad!], konečná lhůta [Jb 28,3; Dn 11,27], ustanovení, [přírodní] zákony [Ž 148,6], konečný výsledek [Př 14,13; Iz 41,22; 47,71], loket, obrazně u Jr 51,13 o míře, podle níž je něco odřezáváno. Myslí se tu nikoli na ‚lakomství‘ [= zisky, majetek], jak mají Kral., nýbrž na přestřižení života. Ž 21,13 překládá jasněji Zeman [i Karafiát]: „Způsobíš, aby se obrátili [na útěk], svými tětivami namíříš na jejich obličej“. Hebr. t-v-h, které Kral. překládají v Ž 78,41 obratem ‚vyměřovati c-e‘, znamená ve skutečnosti roztrpčovati, urážeti.

F 3,14 přirovnává křesťanův život ke běhu závodníka, který soustřeďuje své úsilí k c–i a nezdržuje se ani únavou, ani diváky, ani zálibným sebepozorováním, co už uběhl. V 1Tm 1,6 Kral. sami ke slovu „pobloudivše“ připojili „jako od c-e“, chtějíce tím upozornit na lásku jako „konec“ čili cíl, smysl přikázání [1,5]. Podobný význam mají obraty v kral. překladu ‚z strany víry pobloudili od c-e‘, ‚při pravdě pobloudili od c-e‘ [1Tm 6,21; 2Tm 2,18]. Řecké telos [= konec] znamená v Ř 6,22 konečný c., výsledek, ve 2K 3,13 ukončení, ponenáhlé mizení pomíjitelné záře. Řecké ekbasis v Žd 13,7 znamená konec [života], to, jak někdo skončí svůj život, způsob odchodu ze života. Myslí se tu na mučednickou smrt SZ svědků, jíž dokazovali svou víru.