Assyrsko-babylonské náboženství

Assyrsko-babylonské náboženství prošlo značnými změnami, podmíněnými často politickým vývojem země. Před nastoupením Chammurabiho [*Amrafel] každý samostatný stát uctíval své zvláštní *božstvo [Nippur, Erech, Kuta, Ur, Sippara, Širgula, Eridu, Agade], kolem něhož se seskupila celá řada menších božstev. Moc těchto hlavních „městských“ božstev byla omezena pouze na hranice jednotlivých států. Byly sice učiněny pokusy sjednotiti všecka tato božstva pod vedení některého boha význačnějšího města [Nippur a později Ur], ale dokud se nepodařilo Chammurabimu sjednotiti malé státy v mohutnou říši, ztroskotávaly též i tyto pokusy. Teprve politická moc Chammurabiho povýšila boha Marduka na krále babylonských bohů, a to tak, že Marduk přejal téměř všecky vlastnosti a schopnosti městských božstev, ač původně byl pouze bohem slunce. Jen dva bohové si uchovali samostatnost, a to Anu [později *Assur, Aššur], pán nebe, a Ištar [*Astarot], slavná bohyně plodnosti a mateřství. Kolem těchto bohů se soustředily známé trojice Anu, Bal a Ea [= nebe, země, moře] a Samaš, Sin a Ištar [= slunce, měsíc, Venuše]. Byly též uctívány ostatní planety. Je zajímavo, že toto astrální náboženství vedlo k objevení sedmi planet, ke slunečnímu roku o 12 měsících a k rozdělení kruhu na 360°. Po podmanění starobabylonské říše Assyřany všecka sláva Mardukova byla přenášena na Assura [Aššura], původně boha hlavního města Assur. Ale náboženská sláva Babylona přece jen uchovala Mardukovi jistou úctu až do r. 689 př. Kr., kdy Senacherib dobyl Babylona a přenesl sochu Mardukovu do Ninive na znamení, že moc Mardukova je zlomena. Vlastnosti bohů babylonských byly nyní přičítány bohům assyrským. Nová změna nastala r. 606 př. Kr., kdy byla vyvrácena říše assyrská a založena říše novobabylonská. Od r. 331 př. Kr. působí na náboženství babylonské řecké vlivy, jež konečně vedly k zániku starých kultů. Celkem možno říci, že náboženství babylonsko-assyrské mělo ráz astrologický, t. j. pohyby a změny nebeských těles byly spojovány s osudy a událostmi na zemi, božstva byla ztotožňována s nebeskými tělesy. Není divu, že Marduk byl později ztotožňován s římským bohem Jupiterem, Ištar s Venuší, Nergal s Martem, Nebo s Merkurem, Ninib se Saturnem. Hlavním zaměstnáním assyrsko-babylonských kněží bylo čtení lidských osudů z pohybů nebeských těles [astrologie, *mudrci od východu]. Mravní stránka náboženství assyrsko-babylonského byla málo vyvinuta. Šamaš, bůh slunce, byl zároveň bohem spravedlnosti, Marduk bohem milosrdenství a laskavosti; bohy bylo lze snadno rozhněvat. Urážky rázu mravního a kultického [obřadního] nejsou dostatečně rozeznatelné; k usmíření bohů však se žádá pokora a nade vše naprostá upřímnost ve vyznávání hříchů. Život po smrti si assyrsko-babylonské náboženství představuje tak, že nebožtíci tráví svůj čas ve tmavé jeskyni pod zemí. Tu a tam je dopřáno jednotlivcům, aby unikli na krásný ostrov. Králové jsou bohům mnohem bližší než obyčejní smrtelníci. Božnost králů vyžadovala naprosté úcty se strany poddaných. – Náboženství babylonsko-assyrské svou vyspělou místní kulturou působilo na všechny okolní národy; jejich astrologie měla vliv zejména na Řeky a Římany. Je zajímavé, že i ve SZ najdeme stopy těchto vlivů, arci proroky potíraných [Iz 47,13, kde hvězdáři = astrologové].

I v prvokřesťanském gnosticismu se shledáváme s prvky astrálního bohosloví assyrsko-babylonského.