Zarmoucení, zármutek (stč. zámutek), zarmoutiti (se), zarmucovat

Zarmoucení, zármutek (stč. zámutek), zarmoutiti (se), zarmucovat. Vše podstatné o těchto pojmech bylo řečeno v heslech *Rmoutiti se, *Smutek. Hebrejština má pro zármutek nejméně sedm různých výrazů, nejčastěji ‘-s-b = mít bolest, způsobit bolest [1Kr 1,6; Iz 63,10]. Může jít při tom o bolest tělesnou, ale také duševní, na př. nad nevydařenými dětmi [Př. 10,1]. Př 14,13 vyslovuje názor, že bolest patří k údělu člověka, narozeného z ženy: „Také v smíchu bolí srdce, a cíl veselí jest zármutek“. Souvisí to s pádem člověka v ráji. Ale jednou, v době spásy, i zármutek uteče od vykoupených [Iz 35,10; 51,11], Bůh zarmucuje pro hříchy člověka [Pl 1,5; 3,32], ale slitovává se podle množství svého milosrdenství. Je tedy zármutek výchovným Božím prostředkem tam, kde jde o jeho lid. Sloveso r-g-z [= roztřást se] označuje bolestné hnutí mysli nad ztrátou milovaného člověka nebo nad nějakým neštěstím [2S 18,33], aram. sloveso b-’-š znamená nelibost [Dn 6,14].

V NZ-ě odpovídá hebr. rágaz řeckému tarassesthai = chvít se, být zmaten [Mt 2,3] a diatarassesthai = vzrušit se [L 1,29]. Řecké thlipsis [= útisk, tíseň] je přeloženo výrazem zení v Ř 8,35. Na ostatních místech, uvedených v Kašparově Bibl. konkordanci, jde o překlad sloves lypein, lypeisthai, synlypeisthai [= působit, pociťovat bolest] a příd. jména perilypos [=nadmíru zkormoucen, při čemž jde hlavně o bolest duševní, sr. Mk 6,26; 10,22]. O učednících se praví, že měli zármutek nad slovy Ježíšovými o jeho odchodu [J 16,6. 20.22], že usnuli zármutkem na hoře Olivové [L 22,25]. Ježíš cítil bolest nad tvrdostí srdce zákoníků a farizeů [Mk 3,5], Pavel nad zavržením Izraele [Ř 9,2], nad nemocí Epafroditovou [F 2,27] a pod. Bolest, kterou způsobil Pavel korintskému sboru svým přísným dopisem, měla mu ukázat jeho velikou lásku k němu [2K 2,4] a vyvolat pokání [2K 7,9], t. j. zármutek ‚podle Boha‘,ve spasitelném smyslu, jaký mu přikládá Bůh, jestliže totiž tento zármutek vyvolá důsledky, o nichž mluví v. 11. Proti tomu apoštol staví zármutek podle světa, t. j. pouhé zoufalství nad následky vin a hříchů, bez kladného obrácení k Bohu a proto i bez nadějného výhledu. Takovýto pouze negativní zármutek vede jen ke smrti. Ale věřící prožívá bolest nejen nad svými hříchy, nýbrž i jako ten, kdo je úzce spojen s Kristem v jeho utrpení na tomto světě [2K 6,7nn] i v jeho osamocenosti [J 16,20nn, sr. 15,18nn; 1Pt 2,19nn]. Právě proto však se tento zármutek promění jednou v radost při konečném vítězství Kristově [J 16,22].

Věřící se ovšem musí varovat, aby nepůsobil bolest Duchu sv. a neurážel jej [Ef 4,30]. Čím se uráží Duch sv., je naznačeno ve v. 29 a 31 [sr. Iz 63,10].