Spokojiti [se], spokojovati [se]

Spokojiti [se], spokojovati [se], stč. ve vazbě spokojiti k někomu = upokojiti [hebr. šálám, Př 16,7, sr. Sk 14,18], usmířiti [hebr. káfar = přikrýti; očistiti, zadostiučiniti, 2S 21,3], uchlácholiti [hebr. rafá = klesnouti, opadnouti, Sd 8,3, sr. Mt 28,14], uklidniti [hebr. dámam = býti němý, tichý, Pl 2,18; sr. Sk 11,18, kde Žilka překládá „umlkli“; rága' = odpočívati, Jr 47,6; nú-ch = usaditi se, Za 6,8; šáhat = lehnouti si, ležeti, Jb 34,29; Iz 18,4; 30,15; 57,20]. Moře právě tak jako ti, které popisuje Iz 57,20 [sr. 48,22], nemůže dojíti klidu, ale Ježíš dovede upokojiti i moře [L 8,24] a Bůh i z nepřátel člověka, jehož cesty se jemu líbí, dovede učinit přátele [Př 16,7]. Když Bůh někde dává klid, nikdo není s to zneklidnit [Jb 34,29, sr. Ř 8,31nn. Podle některých rukopisů překládá Hrozný Jb 34,29 takto: „Je-li však v klidu, kdo ho smí odsuzovat?“].

1J 3,19n lze vykládat dvojím způsobem. Kalvín má za to, že bratrská láska, projevující se skutkem a pravdou [nejen slovem nebo jazykem], je měřítkem skutečnosti našeho křesťanství [„že z pravdy jsme“, t. j. z Krista, sr. Jk 1,13]. Jestliže však nás obžalovává z nedostatku opravdové lásky i naše srdce, všelijak zatemněné, čím větší odsouzení nás čeká od Boha, který je větší než naše srdce, přísnější a pronikavější, takže mu neujde ani jedna naše nelaskavá myšlenka! Proto můžeme mít smělou důvěru v Boha jen tenkrát, jestliže nás naše srdce neobviňuje. Podobně to vykládají Kral. v Poznámkách a připojují: „Nad to srdce naše nad námi ani nad jinými moci nemá; ale Bůh i do pekla posílá“. Luther však – pravděpodobně právem – chápe toto místo právě naopak: Bůh je větší než naše srdce tím, že je přebohatý ve svém slitování a ví všecko právě tak jako Ježíš Kristus [J 21,17, sr. Ž 103,13n], takže jsou případy, kdy Bůh neuzná obviňování, jež proti nám vynáší naše srdce. Zatím co my se odsuzujeme pro zřejmé jednotlivé přestupky přikázání lásky, Bůh se dívá na naše celé zaměření, zakotvené v pravdě, v Kristu. Bůh nás zná skrz naskrz a ví, že ho milujeme, i když nás naše srdce obviňuje z hříšnosti [sr. 1J 2,1] a nedokonalé lásky. V takovém případě má věřící právo upokojit, přemluvit, ubezpečit své srdce dovoláváním se vševědoucího Boha [nebo Krista], jak to učinil Petr [J 21,17; sr. 1K 4,3n]. Ovšem toto přemluvení, upokojení srdce není totéž, co „smělá doufanlivost“ [1J 3,21], jež se dostavuje tenkrát, jestliže nás naše srdce neobviňuje. Ale smělou doufanlivost vždy předchází „upokojení srdce“. Bengel vykládá toto místo poněkud jinak: Jestliže nás naše srdce obviňuje z hříchu všeobecně a máme-li přesto jednu známku synovství, lásku, můžeme přece jen upokojit svá srdce vědomím, že Bůh je větší než naše srdce.