Soužen, soužení, soužiti

Soužen, soužení, soužiti, stč. soužen, -í, -iti, doslovně něco zúženého, něco užším učiniti, např. o krocích [Jb 18,7; Př 4,12], sevříti [L 19,43], omezen, omeziti; přeneseně trápiti, utlačovati, do úzkostí přiváděti; úzkost, trápení, tíseň apod. Kral. tak překládají několik různých hebr. výrazů, jež však nadto překládají velmi různě: soužiti, trápiti, utiskati, úzkost, sevření apod. Všechny označují různé druhy trápení, nesnází a těžkostí, ať už jde o trápení, jež doléhají zvnějšku anebo o nesnáze vnitřní. Tak např. Izraelci byli souženi okolními nepřáteli [Sd 10,9.14; 1Kr 8,37; 2Kr 13,4; Neh 9,27], jejich nájezdy nebo obležením ve válce [Dt 28,53.55; Ž 9,10; 46,2]. Egyptští sužovali Izraelce, kteří se stali jejich otroky [Ex 3,9; 4,31; sr. 22,21; 23,9]. Soužení může označovat také nebezpečí života [Ž 86,7], útisk osobních nepřátel [Ž 50,15; 54,9; 59,17]. Ž 107 nazývá soužením bloudění po poušti [v. 6], žalářování [v. 13], nemoc [v. 19], tonutí na moři [v. 28]. Jde-li o vnitřní soužení, překládají Kral. příslušné hebr. výrazy většinou slovem úzkost, sevření nebo trápení [Dt 31,17.21; 1S 10,19; 26,24; 2S 22,7; 2Kr 19,3; 2Pa 15,6; 20,9; 33,12; Sof 1,15; sr. Ž 18,7; 25,17n; 69,18; Pl 1,20], ale také soužení [duše Gn 42,21; 1S 30,6; Ž 31,10; Jr 6,24].

Izrael ve svých dějinách ustavičně zakoušel různá soužení, jež však měla pro něho spasitelný význam, ať už šlo o utrpení v Egyptě [Ex 3,9; 4,31] nebo v babylonském zajetí [Dt 4,27-30; 28,47nn] nebo o jakékoli soužení mezi oběma těmito mezníky [Sd 6,9; 10,6-16; 1S 10,18nn]. Neboť všecka tato soužení byla nejen trestem Božím za nevěrnost, nýbrž měla i výchovný účel [2Pa 15,4; 20,9nn; Neh 9,26nn; Ž 107,6.13.19.28; Iz 26,16; 37,3; Jr 10,18nn]. „Chléb úzkosti a vody soužení“ [Iz 30,20] jsou jen předehrou k vysvobození. „Den úzkosti“, „čas soužení“ byl současně dnem navštívení Božího [2Kr 19,3; Abd 1,12.14; Iz 33,2; 37,3; Na 1,7]. Iz 63,9 jde dokonce tak daleko, že i Bůh měl soužení ve všelikém jejich soužení. Ovšem, jednou nastane „čas soužení, jakéhož nebylo“ [Dn 12,1]. Ale tento eschatologický čas soužení, tj. poslední soud, bude dnem spásy pro vyvolený lid, zapsaný v Boží knize [sr. Ab 3,16nn; Sof 1,15].

Ale nejde jen o soužení Izraele jako celku, nýbrž i o soužení jednotlivých *spravedlivých, zvláště v Žalmech. Někde to vypadá tak, že spravedlnost a soužení patří nerozlučně k sobě. Úzkosti spravedlivého jsou mnohé [Ž 34,20]. Chodí uprostřed soužení [Ž 138,7], ale Hospodin je jeho síla v času soužení [Ž 37,39; 50,15], Přijímá soužení jako něco, co pochází z ruky Boží [Ž 39,1; 66,11; 71,20] a má výchovný význam [Ž 119,71]. Nakonec se raduje z Božího opatrování a vysvobozování [Ž 9,10; 32,7; 34,7.18; 37,39n; 54,9; 59,17; 91,15]. Tím se stává spravedlivý povzbuzením pro všechny, kteří procházejí podobným soužením.' *Utrpení.

Také v NZ zahrnuje výraz soužení všechny možné druhy trápení. Většinou je tak překládáno řecké thlipsis, jež však Kral. překládají také výrazy trápení [Ř 2,9], zarmoucení [Ř 8,35], utištění [2K 6,4], úzkost [2K 4,8; 1Te 1,6; Zj 2,10], nesnadnost [1Te 3,7], aby tak naznačili obsahovou bohatost tohoto pojmu. Někde se zřejmě myslí na pronásledování [Mk 4,17; 1Te 3,3n; 2Te 1,4], jinde na soužení, spojené s uvězněním [Sk 20,23; Ef 3,13, sr. 3,1; Zj 2,10, kde Kral. překládají úzkost], jinde na soužení, plynoucí z urážek [Žd 10,33; 11,37], z chudoby [2K 8,13, kde Kral. mají „úzkost“; sr Zj 2,9], z nemoci [?Zj 2,22]. Ř 8,35 je snad shrnuto vše, co lze mysliti výrazem soužení. Podobně 2K 11,23nn. O vnitřních souženích mluví 2K 2,4; 7,5; F 1,16.

Soužení jsou ovšem i pro věřící zdrojem stálého a nebezpečného pokušení [2K 1,8nn; 1Te 3,3nn; Zj 2,10; sr. Mk 4,17], ale také prostředkem k osvědčení víry [2Te 1,4], trpělivosti [Ř 12,12], naděje, jež nehledí na to, co se vidí, ale k cíli života [2K 4,17n]. Trpělivost v soužení přináší i potěšení [2K 1,5n]. A tak se Pavel chlubí i souženími, jež probouzejí trpělivost, posilují naději [Ř 5,3n] a naplňují radostí [Ko 1,24] z Ducha sv. [2K 8,2]. Neboť takto snášeným soužením jednoho je posilována víra druhých v podobném soužení a tak budována církev [2K 1,4nn; Ef 3,13; Ko 1,24; 1Te 1,6n; Zj 1,9].

Soužení je nejen náhodným [Sk 11,19; 2K 1,4nn; 1Te 3,7; 2Te 1,4; Žd 10,33; Zj 2,9n], ale nutným průvodním zjevem křesťanova života [J 16,33; sr. 15,20; Sk 14,22. Žilka překládá 1Te 3,2n: „Vždyť sami víte, že je to naše určení“], takže Pavel mohl věřícím v Tessalonice soužení předpovídat [1Te 3,4] a sám o sobě praví, že mu Duch sv. po městech osvědčuje, že ho očekávají vězení a soužení [Sk 20,23] nad ta, kterými už prochází [2K 1,4; 7,4n].

Věřící ovšem snášejí svá soužení jako pokračování a doplněk soužení Kristových [Ko 1,24; sr. 2K 1,5], Utrpení a soužení spojují s Kristem tak, že toto spojení dává i jistotu vzkříšení s Kristem [F 3,10; 1Pt 4,13]. Neboť soužením pro Krista a jeho slovo věřící znovu prodělává smrt Kristovu [2K 4,1; sr. Zj 7,14]. A nejen to: soužení je pro křesťana předjímkou oněch soužení, jež budou předcházet druhý příchod Kristův na tento svět [Mt 24,4-28], jež vyvrcholí ve „velikém soužení“ [Mt 24,21; Zj 7,14, sr. 3,10]. Je to ozvěna Dn 12,1 a židovské literatury mezi SZ a NZ. Ale NZ je přesvědčen, že toto poslední soužení už nastalo právě proto, že se příchodem Kristovým vlomil „poslední věk“ do tohoto starého věku; tato soužení nastala vlastně už utrpením Kristovým a jsou předjímkou posledního soudu. V tom smyslu postihují nejen věřící, ale všechny, pro něž ovšem mají docela jiný význam než pro věřící a také je docela jinak snášejí [Ř 2,9; 2Te 1,5n; sr. Mt 24,4-28]. *Soud.