Sliniti se

Sliniti se, stč. = vypouštěti sliny. U Mk 9,18.20; L 9,39 jde o doprovodný zjev padoucnice, kdy se při záchvatu objevuje pěna u úst nemocného [sr. 1S 21,13].

Nesmíme však zapomenouti, že údaje Písma sledují jistý zvěstný záměr, který naprosto nemusí podávat popis nějaké viditelné události. Tak na př. slinění náleží k běžné charakteristice ďábelníků, t. j. lidí úpějících pod mocí nečistých duchů a tím vyloučených z obecenství s Hospodinem i jeho lidem. Pro evangelisty vymítání ďáblů [a tedy uzdravování ďábelníků] naprosto nemá nic společného s léčením tělesných neduhů, snad chorob nervových a pod., jak se domnívali dřívější theologové, nýbrž jest příznačným rysem přiblížení království Božího. Bůh se ujímá vlády, démonské mocnosti ustupují. – Velmi přiléhavou ilustraci v tomto směru poskytuje SZ. David vypuzený Saulem dostává se na dvůr filištínského krále Achise [1S 21,10], a to krátce po vítězství nad Goliášem [1S 17], vyzbrojen dokonce jeho mečem [1S 21,9]. Podle 1S 26,19 byl v cizím prostředí domněle zbaven pomoci Hospodinovy a odkázán na službu místním bohům. Taková byla aspoň víra jeho doby, a to patrně sledoval i Saul, aby se zbavil obávaného soupeře. Kdyby se David znečistil stykem s cizím božstvem, pozbyl by svého vyvolení Hospodinem. Jenže u Davida můžeme pozorovati, že si počíná jako skutečný Pomazaný Hospodinův, který je rozhodnut Hospodinu podmanit celou zemi. Právě proto jde k Filištínským, k úhlavním nepřátelům, kteří ještě nezapomněli, že on jest vítězem nad Goliášem [sr. 1S 21,11]. Není proto pravděpodobné, že by si teprve na dvoře Achisově uvědomil nebezpečí, které mu hrozí, a začal simulovat bláznovství. Ke správnému pochopení biblické zvěsti nám poslouží Ž 34. Nemůžeme zde arci podat podrobný výklad, stačí, poukážeme-li, že situačním nadpiskem [v. 1] je citovaný žalm uveden v souvislost s popisovanou scénou z 1S. V hebrejském originálu více než v českém překladu je nápadná i slovní shoda mezi oběma texty. Nejnápadnější je však slovní hříčka, jíž „bláznovství“ Davidovo [1S 21,13] a žalmistovo „chlubení“ v Hospodinu [Ž 34,3] jsou obojí vyjádřeny slovesným kořenem h-l-l na znamení, že je mezi nimi těsný vztah. [Sr. *Blázen 3.] S hlediska filištínského byl David bláznem, tedy ďábelníkem, který slouží jinému bohu než místnímu, a Achis měl plný důvod tohoto blázna se obávat více než ostatních – vždyť porážka Goliášova a celého vojska byla výmluvným svědectvím o moci Boha Davidova. Praví-li se pak, že i David se bál [1S 21,12], je možno jeho strach srovnat s úzkostí Ježíšovou v zahradě Getsemanské. Je to strach Pomazaného, jehož vykupitelský zápas vrcholí. Že David tu vskutku vystupuje jako „figura Krista“, mluveno s Kralickými, t. j. jako jeho předobraz, vyplývá nejen z postavení králova v kultu všeobecně, nýbrž i z podrobností naznačených textem bezprostředně. Na př. David je zapuzen Saulem, pomazaným pastýřem lidu Hospodinova, k pohanu Achisovi [žalmistův Abimelech je titulem filištínských králů, nevlastním jménem!], stejně Kristus je vláčen od nevěrného pastýře Kaifáše k pohanu Pilátovi – v obou případech k manifestování universalistických nároků Božích na celý svět,jak izraelský, tak pohanský. David je líčen tedy jako „blázen“ pro Hospodina, při čemž jeho slinění atd. nemá funkci popisnou, nýbrž chce podepřít zvěstný záměr textu – v souhlase s Ž 34.