Repták, reptání, reptati

Repták, reptání, reptati. SZ tak překládá několik hebr. výrazů, nejčastěji lûn, jež všecky vyjadřují nespokojenost, stížnost, vzpouru, pohrdání, neposlušnost a nedostatek důvěry. Jde v podstatě o bezbožné zaměření člověka, o výraz životního slohu těch, kteří byli vyvedeni z Egypta a dosud nedosáhli cíle své cesty. Lid sice reptá proti Mojžíšovi [Ex 15,24; 17,3] nebo proti Mojžíšovi a Aronovi [Ex 16,2; Nu 14,2; 16,41; 17,5], ale pisatelé SZ nás nenechávají v pochybnostech, že je to reptání proti samému Bohu, který Mojžíše a Arona pověřil vyvedením z Egypta [Ex 16,7n; Nu 14,27.29.36; 16,11]. Podnět k reptání dal sice hlad nebo žízeň [Ex 15,24; 16,2] anebo domnělá nemožnost zmocnit se zaslíbené země [Nu 14,1n] v domnělém rozporu se skutečností, že Bůh lid vyvolil a uzavřel s ním smlouvu, ale kořenem reptání bylo, že si lid na základě vyvolení a smlouvy činil neoprávněné nároky na Boha a zapomínal, že vyvolení i smlouva byly výrazem svrchované milosti Boží. Proto reptání bylo pokoušením [Ex 17,2] a popouzením Boha [Nu 14,11], vyjadřujícím nedůvěru. Opakem reptání je důvěra [Nu 14,11] a poslušnost [Nu 14,22, sr. Ž 106,25]. Je-li tato důvěra změněna v povýšenecké souzení Boha a jeho činů, může se proměnit v naprosto falešný úsudek [Nu 14,1nn; Dt 1,27] a v pohrdání [Iz 30,12], jemuž jde vzápětí trest. Je jistě příznačné, že rabínští vykladači se snažili otupit jasné svědectví SZ o reptání proti Hospodinu tím, že mluví o reptání před Hospodinem anebo reptání proměňují v úpěnlivé volání k Hospodinu. Stejně to činí Fílo a Josephus z důvodů propagačních: chtěli vylíčit Izraele jako mimořádně věrný lid. Ale svědectví SZ je jednoznačné: lid reptal proti Hospodinu, chtěl mu předpisovat způsob jednání a tak svolával na sebe zasloužený trest. Iz 29,17–24 vyvrcholuje proroctví o základní proměně vyvoleného lidu v mesiášské době zvěstí, že bloudící duchem nabudou rozumnosti a reptáci se naučí „umění“, t. j. dají se poučit. Hebr. lekach, které tu Kral. překládají „umění“, znamená vlastně ochotné přijímání. LXX tento hebr. výraz překládá slovesem „poslouchati“, což je opětným dokladem, že reptání je protikladem poslušnosti.

Na tomto SZ pozadí vynikne význam řeckého gongyzein a jeho složenin v NZ. I když se zdá na první pohled, že toto sloveso u Mt 20,11; L 5,30; 15,2; 19,7 nemá theologického dosahu, přece jen stojí za uvážení, že u Mt 20,11 reptání proti hospodáři je ve skutečnosti obrazem reptání proti Bohu, který najal dělníky na vinici a vyplácí je podle své svrchované vůle, a že L 5,30; 15,2 a 19,7 popisuje reptání židovských náboženských autorit proti jednání Ježíšovu, jež bylo ztělesněním jednání Božího s hříšníky. Reptání je tu výrazem nespokojenosti a troufalé kritiky jednání Božího, po případě počínání Ježíše Krista, který je přece Synem člověka [J 6,62]. Zvl. evangelista Jan užívá tohoto řeckého výrazu k označení nepříznivé kritiky, které se dopouštěli Židé na Ježíšovi na základě svých vlastních měřítek. Nejde tu jen o pouhé šeptání, jak by se zdálo podle Žilkova překladu, nýbrž o příznačnou vlastnost židovskou, známou už z doby reptání proti Mojžíšovi. Proto tu také evangelista užívá slov „i reptali Židé“ [J 6,41.43], ačkoliv měl Ježíš před sebou Galilejce [J 6,22nn]. Chce tím naznačit, že jde o postoj k Božím věcem, který charakterisoval Židy odedávna, takže nevěřící Galilejci v tomto okamžiku zaujali stanovisko Židů, kteří žádali na Bohu, aby se řídil jejich představami a očekáváními [sr. J 1,11]. Ale nejen Galilejci a vůdcové židovského lidu, nýbrž i učedníci Ježíšovi se octli v nebezpečí, že budou reptat proti Ježíšovi a tak se dopustí hříchu. Ježíšova výpověď o tom, že je nutno jísti jeho tělo a píti jeho krev, chce-li kdo dosáhnouti věčného života, se jim zdála „tvrdou řečí“ [J 6,60], ježto neodpovídala jejich představám o Mesiáši.

Začali reptat, t. j. byli nespokojeni a uráželi se na Ježíšovi [J 6,61] a tím se odvážili kritiky na Bohu, který Ježíše poslal. Projevili tak svou nevěru, která vedla k odchodu od Ježíše [J 6,64.66]. Tím se postavili do jedné řady s reptajícím Izraelem na poušti. Opakem reptání je tu vyznání víry a přiznání k Ježíši Kristu [J 6,68n].

V 1K 10,1-10 apoštol Pavel mluví o svátostech nové smlouvy na základě srovnání se „svátostmi“ staré smlouvy, jež mu byly předobrazy a předchůdci NZ svátostí. Tak jako většině SZ lidu vnější účast na svátostech nic neprospěla, tak také NZ svátosti nejsou mechanickou zárukou spásy. Ap. Pavel jmenuje zvláště tři věci, jež zbavují svátosti účinnosti a vedou k záhubě: modlářství [1K 10,7; sr. Ex 32,6], necudnost [1K 10,8; sr. Nu 25] a pokoušení Pána [1K 10,9], jež spočívalo v reptání [Nu 21,6], t. j. ve vzpurnosti proti Božímu vedení [Nu 14,2.36]. I NZ lid, Boží Izrael [Ga 6,16] je v nebezpečí, že prožije reptavé zklamání a tím i prohřešení proti Bohu, jestliže se prostě nespokojí s tím, co dává a co zaslíbil Bůh, a bude měřit svá očekávání svými přáními a žádostmi.

Také ve F 2,14 má Pavel před očima reptajícího a pochybujícího Izraele, když vyzývá sbor, aby nesl pokorně, t. j. bez reptání a bez pochyb o Boží moudrosti a lásce ta protivenství, jimiž právě prochází.

Ju 1,16 nazývá bludařské učitele „stýskavými reptáky“, t. j. doslovně těmi, kteří si stýskají na osud a tím utrhají Bohu [sr. Iz 29,24].

Sk 6,1 nemá žádného vztahu ke SZ reptání. Jde tu o hlasitý výraz nespokojenosti určité části sboru nad zanedbáváním hellenistických vdov při dobročinnosti. 1Pt 4,9 vyzývá věřící, aby byli vespolek pohostinní, a to bez jakékoli vnitřní rozmrzelosti a nepřívětivosti [„bez reptání“].

V 2K 12,20 překládají Kral. řecké psithyrismos [= našeptávání, našeptávačství, nactiutrhání] výrazem reptání. Jde tu o počínání, jež stojí v jedné řadě s řevnivostí, žárlivostí, hněvem, osobní zaujatostí, sváry, pomluvami, nadutostí a zmatky.