Počítán, počítati, počten

Počítán, počítati, počten. Ve SZ je tak většinou překládáno hebr. chášab, jež Kral. jindy tlumočí výrazy mysliti [2S 14,13; Mi 2,3], domnívati se [1S 1,13], smýšleti [Ez 11,2], smysliti, vymysliti [Ex 35,32; Est 8,3; Mi 2,1], obmýšleti [Za 8,17], pečovati [Ž 40,18] a p. České počítati, počten může mít několikerý význam: spočítati [Lv 25,27.50.52; sečísti Lv 27,18.23], pokládati, považovati za něco [Gn 31,15; Lv 25,31; Nu 18,27.30; Jb 18,3; 41,20.25; Př 27,14; Iz 29,17; 40,15.17; Pl 4,2], držeti za něco [Dt 2,11.20; sr. Mi 7,3], býti kladen na roveň [Ž 88,5; Iz 53,12, kde je užito hebr. máná ve smyslu býti připočten, zahrnut mezi někoho], započísti, připočísti, přiděliti [Gn 15,6; Ž 106,31], připočítávati, připisovati na ztrátový účet [Ž 32,2 sr. 2S 19,19], počítati [hebr. máná 1Kr 8,5; správně počítat Ž 90,12], podrobiti sčítání [hebr. pákad = navštíviti, prohlížeti, Nu 1,47 49; 1Pa 21,6], zapisovati [hebr. sáfar Jb 14,16]. Poněkud nejasný je význam Gn 40,20, kde je užito slova násá’ [= zdvihnouti, povýšiti]. Kral. v Poznámkách mají „povýšil“, ale do textu dali „počítal“ ve smyslu rozpomenul se [podle LXX] a v Poznámkách dodávají: „Přehlédaje služebníky své, vzpomenul na ty u vězení“.

V NZ jde o překlad řeckého hegeisthai [pokládati se za něco Sk 26,2], ellogeisthai [= býti připsán na něčí konto, účet Ř 5,13] a logizesthai [= zaúčtovati, započítati; 2Tm 4,16 ve smyslu dávati vinu, přičítati za vinu]. Tohoto posledního slovesa je užito hlavně ve vztahu k Gn 15,6 [Ř 4,3nn.9nn. 22nn; Ga 3,6; Jk 2,23]: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost“ [Žilka], nebo „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to připočteno k spravedlnosti“ [Hejčl-Sýkora] nebo „Bylo mu to započteno jako spravedlnost“ [Škrabal]. Při tom je otázkou, zda je tu víra pokládána za zásluhu [sr. Ž 106,31, kde pomsta Finesova je pokládána za zásluhu] anebo zda i tu jde o svobodné rozhodnutí Boží, které se uplatnilo už při vyvolení Abrahama: Bůh pokládal víru Abrahamovu za projev *spravedlnosti, protože chtěl [*Ospravedlnění]. Židovští vykladači se klonili k prvnímu výkladu [sr. 1Mak 2,52], NZ stojí rozhodně na přesvědčení, že víra není zásluhou, nýbrž darem, který zavazuje k činu [Jk 2,21nn]. Zvláště Pavel propracovává tuto myšlenku, když rozeznává mezi započtením z povinnosti [podle zásluhy] a připočtením z milosti [Ř 4,3n]. Abrahamova spravedlnost je mu příkladem připočtení z milosti: věřícímu je spravedlnost přidělena ze svrchované milostivé vůle Boží a jen věřící je ochoten žít z této Boží milosti. Tímto Božím uznáním víry se člověk stává v očích Božích skutečně spravedlivý. Bůh jej prohlašuje za spravedlivého. Tato spravedlnost pak není jen pomyslná, fiktivní, ale skutečná. Věřící se stává novým stvořením, obdarovaným Duchem svatým [Ga 3,2-6, kde ospravedlnění = přijetí Ducha sv.]. Obsahem víry, kterou Bůh uznává, je kříž Kristův [Ř 4,23n]. V něm Bůh prohlašuje za spravedlivého toho, kdo věří, že Kristus byl vydán pro hříchy naše a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše. Neboť tomu, kdo věří v tento spasitelný čin, v němž se Kristus za nás stal hříchem, Bůh nezapočítává jeho hříchy [2K 5,19, sr. Ř 4,8; Ž 32,2]. V tom smyslu jen takto věřící „se počítají“ k potomstvu Abrahamovu [budou pokládáni za jeho potomstvo, „símě“ Ř 9,8].