Lev

Lev. Hebrejština má 6 výrazů, které označují lva v různých obdobích jeho vzrůstu [lvíče sající, odrostlejší, lev, lvice]. Nejčastějším výrazem je 'arí, 'arjé [80 × ve SZ]. L. se kdysi v Palestině hojně vyskytoval, ale byl vyhuben za křižáckých výprav. SZ odkazuje na lví sílu [2S 1,23; Př 30,30], odvahu [2S 17,10; Př 28,1], zuby [Jl 1,6], přípravu ke skoku [Gn 49,9], loupeživost [1S 17,34] a dravost, jež neustupují před člověkem [1Kr 13,24; Jr 2,30], řev [Jb 4,10; Př 20,2; 1Pt 5,8], jeho číhání v houštinách [Jr 4,7], v lesích [Jr 5,6] a v jeskyních [Jr 25,38].

Vykopávky v Palestině ukazují, že l. byl často předmětem umělecké tvorby. Stěny svatyň a různé kultické předměty byly ozdobovány obrazy nebo reliéfy lvů. Obraz l. najdeme i v synagogách. L. byl posvátným zvířetem bohyně Anáty. V egyptském i babylonském kultu měl l. význačné místo. Bohové byli zobrazováni jízdmo na hřbetě l. anebo přímo ve lví podobě [na př. Nergal sr. 2Kr 17,30]. Trůn Šalomounův byl ozdoben lvy [1Kr 10,19n; 2Pa 9,18n], rovněž pojízdný chrámový kotlík [1Kr 7,29.36]. Snad tu šlo o vyznívání nějakých mythologických představ podobně jako u Ez 1,10nn; 41,19. Podle Iz 11,6nn; 65,25 přijde jednou čas, kdy se l. stane mírumilovným zvířetem. Bude to doba smíření mezi nebem a zemí.

NZ navazuje na SZ vypravování nebo představy, když mluví o l. [Žd 11,33 (sr. Dn 6,17nn. 23); Zj 4,7 (sr. Ez 1,10; 10,14; 41,19); 9,8 (sr. Jl 1,6); 9,17; 13,2 (sr. Dn 7,9)]. Jde tu většinou o symboly, nikoli o astrálně-mythologické představy. Zj 5,5 navazuje na Gn 49,9, místo, které pozdní židovstvo chápalo jako odkaz na mesiáše. Jde tu o vítězství, jehož „l. z Judy“, t. j. Ježíš Kristus, dosáhl svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Anděl ve Zj 10,3 volal hlasem velikým, „jako by lev řval“ [sr. Oz 11,10; Am 3,8; Iz 31,4; 42,13; Jr 25,30; Jl 3,16; Am 1,3]. Jde tu patrně o zdůraznění mocné hrůzy, kterou vyvolá poselství Boží. Ale i ďábel obchází jako řvoucí lev, aby způsobil odpadnutí od křesťanství [1Pt 5,8; Ž 22,14 sr. Sd 14,5; Jr 2,15; Ez 22,25; Za 11,3; Sof 3,3]. Na SZ navazuje také 2Tm 4,17 [sr. Ž 22,22]. Nevíme přesně, nač tu pisatel myslí. Někteří se domnívají, že tu jde o obavu z toho, že pisatel bude předhozen lvům; jiní myslí na obraz satana [1Pt 5,8], jiní na Nerona, jiní na soudní výslech, při němž má pisatel obhájit své poselství. Jiní konečně se domnívají, že jde o obraz smrti, neboť na pohanských sarkofágech bývaly lví hlavy jako symboly pohlcovačů života a pekelné moci [sr. Ž 22,22; Př 1,12; Iz 5,14; 25,8]. Ve středověku se na náhrobcích vyskytují obrazy zemřelých, stojících na lvu [Ž 91,13]. Je to symbolické znázornění vítězství křesťana nad mocí pekla. Vítězem je tu vlastně Kristus, jenž v této souvislosti bývá zobrazován jako lev [z Judy]. Je zajímavé, že lev ve Zj 4,7 bývá ve starokřesťanských výkladech chápán jako symbol evangelisty Marka.