Heslo
Popel
Popel na hlavě byl jedním z obvyklých znamení smutku nad úmrtím příbuzného nebo nad ponížením osobním [2S 13,19] nebo všeho lidu [2S 15,32; Neh 9,1]. V době postu a všelijakých navštívení sedávali kající v p-u [Jb 2,8; Iz 58,5; Jr 6,26; Ez 27,30]. Rabíni tento zvyk – sotva právem – vysvětlovali jako připomínku zásluh Abrahamových, který se z pokory přirovnával k prachu a p-u [Gn 18,23], neboť podobné postní a smuteční zvyky shledáváme i u pohanů [sr. Jon 3,6, sr. Jb 30,19; 13,12].
P. na oltáři po zápalné oběti byl shrnován do důlku, vytvořeného před oltářem na vých. straně [Lv 1,16], později byl vyvážen na čisté místo za ležením [Lv 4,12; 6,11]. Ve dnech tří výročních svátků býval p. odklizen ráno kněžími, určenými k tomu losem. P. z červené jalovice [Nu 19,9], jež byla spálena podle předepsaného obřadu, býval vysýpán za stany a upotřeben k rituálnímu očišťování [Nu 19,11-13]. V Žd 9,23 se upozorňuje na to, že tento popel sice očišťoval, ale zároveň znečišťoval ty, kteří jej připravili. Má se tím jako na pozadí vyzdvihnouti dokonale očišťující oběť Ježíše Krista.