Kůň

Kůň. V bibli se mluví o upotřebení koní k účelům válečným, nikoli hospodářským [rolnickým]. Popis v Jb 39,19-25 přiléhá přesně na koně vojenského. Izraelci v době patriarchální nepociťovali potřeby koní, ač se s nimi seznámili už v Egyptě [Gn 47,17], kde bylo k. užíváno od dob Hyksů [kolem 1700] k účelům válečným [Ex 9,3; 14,9]. Po usazení v Kanánu pak koní nepostrádali jednak pro kopcovitou půdu [Sd 1,19], jednak z úcty k výstraze v Dt 17,16, jež patrně vychází z toho, že koně tvořili příslušenství slunečního kultu. Teprve David po porážce Hadadezerově [krále Soba] zavedl, jak se zdá, jízdní vojsko a vozy [2S 8,4].

Hlavní dodávka koní však byla uskutečněna za Šalomouna [1Kr 4,26; 2Pa 9,25]. Od té doby tvoří k. podstatnou část vojska Izraelců [1Kr 18,5; 22,4]. V krajích sousedících s Palestinou bylo užívání koní daleko více rozšířeno než u Izraelců [1Kr 20,1nn; 2Kr 5,9; 6,14; 7,7nn; 18,23]. Hetejští a Syrští kupovali koně zvláště v Egyptě [1Kr 10,28.29] a v Arabii. Podle SZ představ i Hospodin měl své koně a vozy [2Kr 2,11; 6,17]. Podle Est 6,8n [sr. Ez 23,6n] králové jezdili na koních. Ve starších dobách se však koňů užívalo jen jako zvířat tažných, nikoli jízdních. V Jerusalemě byla i brána, jež se nazývala koňská [Jr 31,40; Neh 3,28; sr. 2Kr 23,11].

K řízení koní se užívalo otěží a udidla [Iz 30,28; 37,29; 2Kr 19,28; Ž 32,9; Př 26,3]. Postroj assyrských koní býval ozdobný, udidla pozlacena, otěže se střapci; na krku volný chomout a na něm zavěšený zvonec [Za 14,20]. Sedla se tenkrát [až do křesťanského letopočtu] ještě neužívalo. Kopyta nebývala okována. Proto byli vybíráni koně jen s tvrdými kopyty [Iz 5,28]. Tažní koně do vozu bývali pokrýváni soukenným povlakem [Ez 27,20].

Koňů a vozů bylo používáno i k modlářské bohoslužbě při procesích k uctívání slunce [2Kr 23,11; sr. 11,16]. Proto bývali chováni v chrámě. Když David „zpodřezal žíly všechněm koňům“ [2S 8,4], učinil to snad právě proto, že koně i vozy náležely do slunečního kultu. Izrael nikdy nezapomněl, že k. je obrazem pohanského kultu a tedy cizí válečné moci. Spoléhání na koně a vozy je pro SZ výrazem protibožské pýchy [Ž 76,7; Oz 1,7; Am 2,15; Iz 30,16; 31,1-3; Ž 20,8; 33,17n; 147,10n]. Proto ani mesiášský král nejede na koni, ale na oslu jako král míru [Za 9,9; sr. Mk 11,1-10; J 12,15].

Zj navazuje na SZ apokalyptiku [Jl 2,4-5; Za 1,8-10; 6,1-8], když mluví o čtyřech jezd cích na různobarevných koních [6,1-8], z nichž každý přináší nějakou pohromu. Zj 9 popisuje houfy démonických kobylek jako koně, běžící k boji [sr. Zj 14,20]. Nakonec však se objeví Mesiáš na bílém koni, v doprovodu rytířstva na bílých koních [Zj 19,11-16]. Bílá barva je barvou vítězství [Zj 6,2], čistoty [Zj 7,14; 19,14] a nebeské slávy [Mk 9,3].

Jk 3,2-4 přirovnává dokonalého muže k člověku, který tak, jako jezdec dovede spravovati uzdou koně, dovede držeti v kázni celé tělo. K uzdě přirovnává jazyk [Jk 3,5-13; sr. Ž 32,9]. V ovládání slova a jazyka vidí Jk základní rys křesťanské dokonalosti.