Klekati

Klekati skláněti kolena. Je to výraz naprostého podrobení, ponížení, odevzdanosti a pokory, který se dostal do Řecka a Říma z Východu [zvl. z Persie] a byl vyžadován od otroků. Také v kultech, jež byly přejaty z Východu, bylo užíváno k. při modlitbách jako výrazu ponížení a prosby. Při oficiálním kultu státních božstev se neklekalo.

Ve SZ bylo klekání výrazem úcty a díků [2Kr 1,13], zvláště vůči Hospodinu [2Pa 6,13; Iz 45,23; Dn 6,10] a božstvu [1Kr 19,18; Iz 44,15.19]. Klekání je výrazem modlitby, ač máme doklady, že se při modlitbě mohlo i stát [Gn 18,22; 19,27; 1S 1,26; Ž 134,1; 135,2]. Rabíni rozeznávali několik druhů i výrazů úcty před Bohem: klekání, padnutí na tvář, rozprostření na zemi, poklonu a p. *Klaněti se.

V NZ je k. postojem při úpěnlivé modlitbě [L 22,41; Sk 7,60; Ef 3,14], při uctivé prosbě [Mt 17,14; Mk 1,40]. Je výrazem nejhlubší úcty [Mk 10,17] před Ježíšem, ale také posměchu [Mt 27,29]. Ve jménu Ježíše Krista bude jednou klekati každé koleno [F 2,10], t. j. podrobí se Kristu. V křesťanské církvi se klekalo při modlitbách soukromých i ve shromážděních od nejstarších dob [Sk 20,36; Ef 3,14]. Přitom se stalo zvykem neklekati v neděli a v době od velikonoc do svátků svatodušních, kdežto ve všední dny a jiné svátky se klekalo. Bylo to symbolické znázornění lidského pádu a vzkříšení.