Heslo
Hora
Hora byla přirozeným symbolem věčnosti [Dt 33,15; Ab 3,6], stálosti [Iz 54,10], nesnadných, unavujících cest života [Jr 13,16], nepřekonatelných překážek [Za 4,7; Mt 21,21; 1K 13,2].
Nade vše pak byla význačným místem pro staroorientální kult. Tam bývala od pradávna kultiště, jež i Izrael tak ochotně přejímal od Kananejců. Jako nevěrnice opouštěl Hospodina; „Chodívala na každou horu vysokou, a tam smilnila“ [Jr 3,6]. Byly však i hory, na nichž se konal řádný kult, sr. 1S 9,11nn [zde arci má hebr. text výraz bámá, jejž Kral. Jinde překládají *výsost; zpravidla hora = har]. Na předním místě ovšem stála hora Sión, na věky nepohnutelná [Ž 125,1], místo, k němuž se pohrnou všichni pohané [Iz 2,2n; Mi 4,1n] – SZ ví též o „hoře bohů“ [král. *hora shromáždění, Iz 14,13]. Máme tu ohlas staroorientální mythologie [sr. Bič II. 110], jejímž ohlasem jsou i různé umělé „hory“, jež byly stavěny ve svatyních. Proti nim všem vyzdvihuje SZ horu Sión jako jedinou, z níž vzejde spása, [Abd 1,17].