Het, Hetité

Het, Hetité, mohutný národ s vysokou kulturou, který mezi r. 2000-1200 př. Kr. soupeřil s Egypťany, Assyřany i Babyloňany o prvenství politické. Podle vykopávek v Malé Asii [zvl. v bývalém jejich hlavním městě Chatti – odtud jejich jméno – nebo Chattušáš, dnešním Bohgazköi mezi řekou Halys a Iris] a podle řeči, kterou z četných klínopisných textů rozluštil Bedřich Hrozný, patřil ve své nejvyspělejší době převážně k národům indoevropským [hetejské da-a-an značí tolik jako české part. praes. dada, dadouc, dadouce; va-a-dar je het. název vody; uga značí totéž co latinské ego = já]. Byli to lidé velkého ohnutého nosu, vlivu to smíšení s domorodým obyvatelstvem původu churrijského, nízkého čela dozadu sraženého, vynikající politikové, kteří se dobře vyrovnali zakladatelům veleříše egyptské a babylonské. Podle vyobrazení na pomnících nosili těžké kabáty, sahající po kolena, a jejich boty, na špičce ohnuté vzhůru, prozrazují, že přišli odněkud ze studeného podnebí, kde se vyskytoval sníh. Od těchto t. zv. „klínopisných“ Hetitů [či jednodušeji Chattijců, srov. Bič I. 116nn] se liší t. zv. „hieroglyfičtí“ Hetité [Chetejci], kteří se udrželi v severní Sýrii až do r. 717 př. Kr. Na ně se vztahují zpravidla SZ zmínky o „Hetejských“, aniž lze ovšem říci, že by se SZ držel přísně rozlišení národnostního! Spíše mu jde o určitý okruh náboženský, charakterisovaný tímto označením.

Starý Zákon se velmi často zmiňuje o Hetejských a synech Het [Gn 10,15; 26,34; 36,2; Ex 3,8.17; Joz 1,4; Sd 1,26; Ez 16,3; 1Kr 10,29; 2Kr 7,6 a j.]. V Gn 10,15 je zmínka o jejich otci Kanánu. Podle Gn 23 bydleli H. v Hebronu, kde od nich Abraham koupil jeskyni Machpelah za pohřebiště své ženy. Podle Nu 13,29n obsadili H. hory Kanánské. Podle Gn 26,34 se Ezau oženil s Hetitkami Juditou a Bazematou. Za doby Soudců docházelo ke sňatkům mezi Izraelci a H. [Sd 3,5n; sr. Ez 16,3.45]. Jeden z velitelů vojska Davidova byl Uriáš Hetejský [2S 11,6]. V 1Kr 9,20 jsou H. jmenováni spolu s Amorejskými jako důležití obyvatelé palestinští. Ovšem i podle SZ-a měli H. svá hlavní sídla v Sýrii [Joz 1,4 tvrdí, že země h. sahala až k Eufratu]. Čteme, že za Šalomouna sídleli H. v sev. Palestině. Odtud měl Šalomoun i svou h. ženu [1Kr 11,1]. Jinak byli H. za Šalomouna uvedeni „pod plat“ [2Pa 8,7-9]. Už ze SZ-a je tedy patrno, že H. tvořili kdysi mocnou říši, která je jmenována spolu se Syrskými [1Kr 10,29; 2Pa 1,17] a Egyptskými [2Kr 7,6].

Egyptské prameny mluví mezi r. 1500-1190 př. Kr. [18.-20. dynastie] o mocném království Cheta, které zápasilo s Egyptem o vliv nad Sýrií. Už Thutmoses III. [1501 až 1447] dobýval Sýrii až k hornímu Eufratu a přijal dary od h. krále. Později však začali H. útočiti na Egypt. Faraónové 19. dynastie Seti I. [1318-1299] a Ramses II. [1299-1232] bojovali s H. R. 1294 př. Kr. byla bitva u Kadeše na Orontu, v níž Egypťané poznali sílu H-ů. Ramses II. r. 1278 uzavřel spolek s h. králem Chattušilišem III. a později si vzal za manželku jednu z h. princezen. V té době h. král navštívil osobně Egypt. Kolem r. 1190 podlehla h. říše t. zv. „přímořským národům“, k nimž patřili i Filištínští a j.

Assyrské a babylonské nápisy klínové mluví o lidu Chattí, který způsobil mnoho trápení Babyloňanům, Assyřanům a Egypťanům ve druhém a prvním tisíciletí př. Kr. R. 1594 př. Kr. tito Chatti zaplavili Akkad- Babylonii a učinili konec dynastii slavného zákonodárce Chammurabi. Po r. 1110 př. Kr. podle babylonských pramenů byli H. omezeni už jen na krajiny kolem Karchemiš na horním Eufratu. Sargon II. r. 717 př. Kr. zničil říši H., ale ještě Nabuchodonozor II. [605-562] užíval názvu H. pro obyvatelstvo celé Sýrie.

Stručné dějiny. Kolem r. 2300 akkadský král Naramsin, nástupce Sargonův, bojoval vítězně proti 17 králům, mezi nimiž byli také h. králové z Boghazköi a Kültepe. To je první zmínka o H-ých v dějinách. Kolem r. 2100 byl tento národ již nastěhován do Malé Asie, kde učinil konec nadvládě Assyřanů v Kappadocii. R. 1670 př. Kr. h. král Tlabarnaš se zmocnil maloasijského území až k moři. Tento král a jeho choť byli tak slavní, že jejich jména [Tlabarnaš a Tavannanaš] byla dávána všem h. králům jako v Egyptě jméno farao. H. v té době [kolem r. 2000-1500] podnikali výpravy do Mesopotamie, Sýrie a j. Arménie a učinili z Boghazköi [Chatti] hlavní město, kde zanechali po sobě obrovský archiv hliněných destiček [r. 1911-12 jich bylo při vykopávkách nalezeno na 13.000]. R. 1594 vyvrátili říši Chammurabovu. Kolem 1685 patrně spolu se syrskými Churrijci se zmocnili Egypta. Měli tedy snad takto účast na vytvoření dynastie t. zv. Hyksů.

Nové období h. dějin začíná r. 1460. Kolem r. 1385 př. Kr. vládl skvělý král Šuppiluliumaš, jehož rod po 200 let upevňoval říši válkami, smlouvami a sňatky. Šuppiluliumaš vládl nad celou Sýrií, kde zarazil rozpínavost egyptskou, a rozšířil říši až k Libánu. Dokonce ovdovělá egyptská královna se ucházela o ruku jednoho ze synů Šuppiluliumašových těmito slovy: „Zemřel mi muž. Nemám syna. Ty jich máš mnoho. Dáš-li mi jednoho z nich, bude mým manželem“. H. princ skutečně jel do Egypta, ale na cestě byl zavražděn. Nástupce Šuppiluliumašův Muršiliš II. [kolem r. 1345 př. Kr.] usiloval o další ovládnutí Malé Asie. Jeho syn a nástupce Muvattališ porazil u Kadeš na Orontu egyptského faraóna Ramsesa II. Jeho nástupce Chattušiliš III. uzavřel s Ramsesem II. smlouvu, podle níž byla rozdělena nadvláda nad územím syropalestinským mezi obě velmoci [r. 1278]. Kolem r. 1190 nastává konec h. říše. Zůstala jen malá království „chetejská“ v Karchemiš a j. Ale i ta byla vyvrácena r. 717 Sargonem II.

Umění a kultura. V podstatě nutno rozeznávati původní domorodé obyvatelstvo maloasijské t. zv. prótohetity [Chattany]. K nim přibyli asi od r. 2300 indoevropští Lújané a Chetejci a později ještě Chattijci [nazývaní též Néšané]. Původní řeč Prótohetitů nebyla ani semitská ani indoevropská [patřila do řečové oblasti Kaspické] a zůstala dlouho liturgickým jazykem vedle pozdější indoevropské chattijštiny. Staří Chattijci byli nejen výbornými staviteli, ale také znamenitými zpracovateli kovů. V umění vynikali však Chetejci nad Chattijce. Zvláštní hieroglyfické písmo, bohatá literatura klínového písma, četné pomníky se skulpturami, státní smlouvy, diplomatická korespondence na hliněných destičkách, annály králů, jejich provolání a obdarovací listiny, pevná organisace politická, administrační a vojenská – to vše svědčí o vysoké kultuře tohoto tak různorodého národa. H. zákoník, který přeložil a uveřejnil B. Hrozný, má asi 200 paragrafů. Jeho ustanovení jsou mnohem mírnější než zákona Chammurabova nebo i Mojžíšova, pokud u tohoto ulpíme jen na stanoveném trestu a neptáme se po důvodech náboženských. Trest smrti je u Chattijců velmi řídký.

Obchodovali s celým Orientem. Pěstovali hlavně ječmen a pšenici, dobytek a včelařství. Pivo vyráběli ve velkém množství a byli milovníky vína. Stříbrné peníze byly váženy. Náboženství. Ačkoliv H. vytvořili svou samostatnou kulturu, přece jen podléhali cizím vlivům zvláště v oblasti náboženské. Státní smlouvy se dovolávají všech možných božstev, „tisíce bohů“, boha povětrnosti [Tešub] a bohyně slunce [Chepit]. Božstvo polí se jmenovalo Telepinuš, jeho žena Chatepinuš. Velmi důležitým božstvem mužných ctností byl Inar [řecky anér = muž], kterého uctívali 112 způsoby, bůh Indra, kterého si zřejmě vypůjčili v Indii, otec bohů Kumarpiš. Vedle těchto božstev uctívali H. nebesa, zemi, hory. řeky, zvláštního boha domácího krbu [Kulšeš] a hrobu [Mahneš] a mnoho místních božstev. Je to náboženství přírodní se všemi bohoslužebnými obřady a zvyky [očišťování, oběti, modlitby, exorcismus, zkoumání jater, letu ptáků atd. k určení osudu]. Oblíbeny byly různé mythy šumersko-akkadské, zvláště babylonský mythus o Gilgamešovi, jehož vypsání bylo nalezeno na 15 hliněných destičkách, nalezených v Boghazköi. [Většinou podle dr. Hrozného v Encyclopedia Britannica.]