Pomíjeti, pominouti

Pomíjeti, pominouti. Obě slovesa, jimiž Kral. překládají aspoň 14 různých hebr. výrazů a nejméně 9 řeckých, mají několikerý význam: jíti kolem, jeti mimo, přecházeti, přejíti, míjeti někoho [hebr. nejčastěji ‘ábar, Gn 18,3; 1Kr 20,39; Ž 144,4; Př 4,15; Pís 3,4; 5,6; řecky: paragein Mk 2,14; 15,21; J 9,1; diaporeuesthai L 18,36; parerchesthai Mk 6,48; antiparerchesthai L 10,31n; paraplein Sk 20,16], mizeti, zmizeti, přestati, zajíti, zahynouti [Jb 17,11; 30,15; 34,20; Ž 37,36; 39,7; 102,27, sr. Žd 1,11; Dn 7,14], odcházeti [Kaz 1,4; Oz 6,4; Zj 9,12; 11,14], letěti [Jb 20,8; Ž 90,10], ale také odchýliti se od něčeho, ustoupiti od něčeho, opominouti [hebr. sûr Joz 11,15; řecky hypostellein = zameškati, zamlčeti Sk 20,20.27], padnouti na zem, nesplniti úkol [hebr. náfal o Božích zaslíbeních Joz 21,45, sr. 23,14; 1Kr 1,56; 2Kr 10,10], ukončiti, naplniti se [Gn 41,53 sr. 2Kr 8,3] a p. Kral. tak překládají i hebr. sloveso nissa‘ [=vytrhnouti, na př. stanový provaz Jb 4,21, kde Kral. místo stanového provazu mají slávu podle Gn 49,3; stejné sloveso je u Iz 38,12, kde druhé sloveso „stěhuje se“ naznačuje, že jde o stan, i když stan života]. Iz 41,9 nejde o žádné pomíjení, nýbrž o nejvzdálenější kouty země, takže je nutno překládat: „Vychvátil od končin země a povolal z nejzastrčenějších jejích koutů“. Myslí se patrně na Egypt, Cháran nebo Ur. Iz 31,5 je narážka na Ex 12,13, kde hebr. sloveso pásach, z něhož je odvozeno podst. jméno pesach = pascha, fáze, znamená kulhati, přes něco skočiti, tedy: nechati neporušené, vynechati. Hebr. ‘álam [Dt 22,1] znamená skrýti se před něčím, odepříti pomoc.

SZ pisatelé jsou si bolestně vědomi pomíjitelnosti i nejdelšího lidského života [Ž 90,5n, kde hebr. chálaf může znamenat mizeti, ale také rašiti. Zeman překládá: „Odplavuješ je, jsou spánkem zrána, jako pomíjí tráva. Zrána vykvétá a raší, k večeru zkosena usychá“, sr. Jb 9,26; 17,11; Ž 90,10; 144,4; Kaz 6,12], zvláště pokrytců [Jb 20,8], bezbožníků [Ž 37,36] a bohatých [Jk 1,10], lidského zdraví [Jb 30,15], lidské dobroty [Oz 6,4], lidských generací [Kral. : věků, Kaz 1,4 sr. 1K 7,31], ano i vesmíru [Ž 102,27; Žd 1,11; 2Pt 3,10; Zj 21,1.4], zatím co Bůh, Boží zaslíbení, Boží slovo je nepomíjitelné [Joz 21,45; 23,14, sr. L 16,17]. Také panství Mesiášovu nebude konce [Dn 7,14; sr. L 1,33].

Podobně podle NZ pomine vše, co bylo stvořeno [Mt 5,18; 24,35; Mk 13,31; L 16,17; 21,33], i Zákon, jenž svou platnost uchová jen do konce „tohoto věku“, ztratí nakonec svou platnost [Mt 5,18]. Jedině slova Ježíšova nepodléhají pomíjitelnosti [Mt 24,35]. Eschatologické události očekávali první křesťané podle výroku Ježíšova ovšem ještě za své generace [Mk 13,30 sr. 2K 5,17]. Podobně podle Pavla je zbavena své platnosti a významnosti [katargeisthai = býti zbaven působivosti, platnosti, účinnosti; Kral. 2K 3,7: „kteráž pominouti měla“; v. 11: „To pomíjející“, v. 13: „pomíjející“, v. 14: „se odnímá“, Žilka: „pomíjí jen v Kristu“] po příchodu Kristově stará smlouva i se službou Zákonu [Kral. : Starý Zákon], ačkoli jí kdysi byla propůjčena taková sláva, že Mojžíš při jejím vyhlášení si musel zakrývat tvář, protože Izraelci nebyli s to pohleděti na svit jeho obličeje [Ex 34,29nn], přesto, že to byl svit pomíjející, určený k zániku. Pavel dokonce tvrdí, že Mojžíš si kladl zástěru na tvář také proto, aby Izraelci neviděli „konec pomíjející záře“ [Žilka, kdežto Kral. mluví o „cíli té věci pomíjející“ 2K 3,13], t. j. jak tato zář ponenáhlu mizí. Tato stará smlouva a s ní souvisící služba Zákona měla relativní, dočasnou hodnotu v době předkristovské, a to ještě jen negativní. Bylo to přisluhování smrti [v. 7]. Ale v Kristu – a jen v Kristu – byla tato stará smlouva zbavena hodnoty a působivosti [2K 3,13n. Podle Kral. a Žilky se vztahuje sloveso katargeisthai na onu zástěru, jež se odnímá v Kristu. Je však možno správněji vztahovati sloveso na starou smlouvu a překládati „v Kristu je zbavena účinnosti“]. Ale Židé, kteří neuvěřili v Krista, stále mají při čtení Zákona Mojžíšova zástěru jak na Zákoně [Pavel tu naráží na plátěné šátky, do nichž byly svitky Zákona zabalovány před čtením i po něm], tak na svých srdcích, takže nejsou s to spatřiti slávu nové smlouvy, jež staré smlouvě propůjčovala lesk. Jejich svévolné zatvrzení jest jako trvalá rouška nad Starým Zákonem a starou smlouvou.