Augustus

Augustus, první římský *císař. 63 př. Kr.–14 po Kr. Vlastním jménem slul Gaius Octavius, r. 45 př. Kr. byl adoptován svým strýcem C. Juliem Caesarem a jmenoval se od té doby Gaius Julius Caesar Octavianus. Po smrti strýcově r. 44 se brzo stal vůdčí postavou v mocenském zápase o ovládnutí římského státu; r. 31 př. Kr. porazil svého hlavního soupeře Marka Antonia a stal se ve skutečnosti samovládcem, panovníkem, i když okázale obnovoval formy republikánského zřízení. R. 27 př. Kr. mu senát udělil čestné příjmení Augustus, t. j. vznešený, velebný, posvátný. Tohoto příjmení užívali i všichni jeho nástupci, ale jen na něm utkvělo jako jeho nejkratší osobní jméno. V řečtině se toto čestné příjmení překládalo Sebastos. V tomto čestném jménu je aspoň zlehka, s poloviční vážností, která je vlastní dvorskému ceremonielu, naznačeno, že panovník je osobou více než lidskou, že nějak náleží do oblasti božské. V Římě sice A. vystupoval jako jeden z občanů, byť přední ze všech [„princeps“, předák], ale ve vzdálenějších východních provinciích, zejména v Malé Asii, se o něm začalo mluvit jako o božském, jako o spasiteli, dárci míru, nastoliteli nové éry v dějích veškerenstva, dějin i přírody, a toto hodnocení bylo vyjadřováno začínajícím kultem panovníka. Ještě dlouho ovšem nebylo zcela jasné, do jaké míry toto ctění osoby či úřadu panovnického je skutečnou bohopoctou a do jaké míry jen politickým ceremonielem. Snad proto se A. sám těmto náběhům ke kultu své osoby nebránil, i když byly v rozporu s jeho „republikánstvím“, v Římě okázale vyhlašovaným, snad proto také NZ dosti dlouho může tuto stránku císařství přehlížet a vycházet i s představiteli císařského kultu [Aziarchy, srovn. *Azia] přátelsky. Zmínka o A. L 2 však není jen náhodná a jejím účelem není jen umístit narození Páně na určité místo dějinného času, ač tento úmysl zde zřetelně také jest [srovn. složité datování, t. zv. synchronismus L 3,1]. Kapitolou o narození Páně L. na jedné straně ukazuje, že Ježíš se už činem Josefa a Marie, tedy svým narozením, podřadil vnějšímu řádu říše Augustovy, a to právě soupisu, daňovému sčítání, proti němuž se tolik Židů bouřilo jako proti urážce vlády Hospodinovy nad Izraelem [srovn. Sk 5,37]: Ježíš neměl a nemá nic společného s tímto politicky zabarveným pojetím království Božího. V dalším průběhu kapitoly se však mlčky, avšak zřetelně ukazuje, že dítko, narozené v odlehlém kraji říše, Ježíš, a nikoli mocný Augustus, je skutečný Spasitel a dárce pokoje. Podobný význam má snad už i sama skutečnost, že L užívá ve svém řeckém textu pouhého přepisu latinského Augustus, nikoli řeckého překladu Sebastos: tím toto slovo zcela pozbývá své náplně polonáboženského titulu a stává se pouhým osobním jménem. – O politickém významu tohoto významného panovníka, zakladatele římského císařství v jeho rané podobě [t. zv. principátu], vládnoucího nad převelikou říší okolo všech břehů Středozemního moře, je v naší souvislosti třeba říci jen to, že A. zasahoval i do osudů Palestiny a Židovstva. Potvrdil královskou hodnost a moc *Heroda Velikého, který se stal významným nástrojem jeho politiky jako opora říše na východě. I jinak A. Židy z politických důvodů podporoval. Za něho se vžilo, že jedna z denních chrámových obětí v Jerusalemě byla přinášena na panovníkův náklad a na jeho jméno [jako přímluva za něj u Hospodina]. Po smrti Herodově A. potvrdil s jistými úpravami jeho závěť, jíž jeho panství bylo rozděleno mezi jeho syny. – Také o kulturním významu epochy A. nelze v naší souvislosti obšírněji jednati. Stačí poznamenat, že A. se snažil o obnovu starých římských mravů, ctností i starého náboženství. V těchto restauračních i konsolidačních snahách jej podporovala řada významných mužů, z nichž nejvíce vynikal Vergilius, takřka oficiální básník jeho éry a jeho programu. Přesto se úsilí o „návrat k mravům předků“ podařilo jen velmi kuse a velmi podmíněně.